S Janou Hanusovou se znám už mnoho let, ale o tom, že se věnuje koučinku, jsem se dozvěděl až koncem loňského roku, když jsem se jí při náhodném setkání na vánočních trzích zmínil o své složité rodinné situaci. Nabídla mi bezplatnou konzultaci, což jsem zdvořile odmítl se slovy, že „svoje problémy si musím vyřešit sám“. Nečekané události příštích dnů však způsobily, že jsem Janě místo novoročního přání poslal žádost o termín setkání a za pár dnů už jsem seděl na pohodlném gauči v příjemně zařízené „koučovně“ a vyprávěl o sobě věci, kterým jsem se sám nestačil divit. Zpočátku mě trochu iritovalo to věčné „proč?“, kterým mě Jana pobízela k hledání příčin mé neskrývané averze vůči jakékoli formě „partnerské komunikace“, ale poměrně brzy jsem zjistil, že při troše úsilí dokážu najít odpověď na spoustu nepříjemných otázek, kterým jsem se dlouhodobě vyhýbal, přestože doslova „visely ve vzduchu“. V závěru první konzultace už jsem cítil, že tohle je cesta, po které se chci vydat, a zamluvil jsem si další dvě sezení. Ta už sice nebyla zadarmo, ale i když jsem je absolvoval teprve nedávno, mohu s klidným svědomím prohlásit, že jejich přínos byl k nezaplacení. Strhávání obvazů ze starých zranění rozhodně není žádná slast, avšak s pomocí a podporou vlídného a empatického kouče se to dá zvládnout. Jana takovým koučem rozhodně je a já jsem jí neskonale vděčný, že v mém případě beze zbytku naplnila své profesní motto a stala se mým průvodcem na cestě ke svobodnému a naplněnému životu. Díky, Jani!